Tulák po hvězdách

   Už jako kluk na základce jsem často až příliš snil. Opouštěl jsem realitu rušné třídní atmosféry, koukal se nepřítomně před sebe, ale nevnímal. Myšlenkama jsem byl úplně někde jinde. Návraty do reality, které byly ostře vyžadovány, ať už učiteli, nebo jinými dospělými, byly nepříjemné. Představivost a fantazie mi pak velmi pomohly při dalším studiu (SPŠ Stavební a Fakulty Architektury). A něco z toho snění, nebo možná spíš pokusů o překročení viditelných obzorů, mi zůstalo dodnes.

    Bylo všední odpoledne, byl jsem ve městě a měl jsem nečekaně chvíli čas. Docela vzácnost. Tak hodinku a půl. Měl jsem s sebou materiál, abych mohl pracovat na přípravě aktivit centra nebo kázaček. Ale rozhodl jsem se pro jiný plán. Otevřel jsem si na svém HTC mapu blízkého okolí a uviděl jsem, že asi kilometr daleko začíná les s oborou. Uvědomil jsem si, že mám rád přírodu a v běžném životě si neumím na procházku udělat čas. Přijal jsem to jako výzvu a nečekaný dar od Pána Boha, a vyrazil jsem. Cestou jsem si vzpomněl, jak se mě můj zpovědník už před lety zeptal, co dělám pro svoje zdraví, jestli třeba chodím do přírody.

   Město mi zmizelo za zády a já se ponořil do lesa. Až na několik občasných turistů jsem byl sám. Nějak automaticky, už nevím, zda česky nebo italsky, se roztočil růženec o velmi pohyblivém počtu zdrávasů. Do modlitby jsem svěřoval pel-mel všechno, co mě napadalo.

   A tak jsem kráčel lesem, listí šumělo pod nohama a vítr v korunách stromů. Občas jsem se zastavil a koukal na docela obyčejné věci, fantazie to vše zpracovávala a porovnávala se zkušenostmi z minulých let. Na jednom místě jsem pozoroval divoká prasata, mezi kterými naprosto neřízeně pobíhala malá selátka. Na jiném, docela odlehlém místě, jsem viděl jednoho daňka a v duchu jsem litoval, že jich není víc. Když jsem se přiblížil, daněk se rozběhl a zpoza kopečku ho v hustém sledu následovalo celé stádo. Napočítal jsem 71 kusů. Byl to nádherný koncert tekoucího toku těl sudokopytníků, která kopírovala členitý terén lesa.

   Pohled na hodinky však byl neúprosný, bylo potřeba se vrátit zpět do světa lidí a úkolů, které tento svět vyžaduje. Bylo potřeba z krásy přírody, kde na první pohled čas stojí, vykročit do světa shonu a hluku. Neměl jsem chuť se vracet, rád bych tu v lese zůstal. Připadal jsem si ve svých pocitech jako Darrell Standing v Londnově knize Tulák po hvězdách, kterou jsem před mnoha lety četl.

   Šel jsem hustým lesem, který najednou skončil a já jsem se octl na kraji civilizace. Do oblak se netyčily stromy, ale betonové domy; neběhali tu daňci, ale plechová auta; šumění vánku vystřídal neidentifikovatelný šum, nebo spíše hluk, ve kterém my lidé žijeme a který už nevnímáme.

   Jsem doma a přemýšlím. Děkuji Bohu za nečekanou milost, prožít krásu přírody, kterou bych dal do souvislosti se slavným citátem Exupériho: „Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu.“ Přeji nám všem, abychom uměli rozpoznávat priority a nebáli se udělat výjimku a jít ven a přitom nic podstatného nedělat.