Jako vyplašený čerstvý jáhen jsem přijel do jednoho města na pohřeb stařičkého kněze. Sešla se tu široká kněžská rodina a kvanta laiků, protože ten kněz dokázal oslovit zástupy lidí. Také já jsem přijel, protože mi starý důstojný pán vstoupil do života.
Nebudu psát o tom knězi, ani o zádušní mši svaté či uložení do hrobu. Ono by těch námětů bylo mnoho, od přítomného biskupa Pavla, spousty kněží, hřbitovního deště, návštěvy v rodiny, osobní vazby k místu, … Ale já chci napsat o jedné, možná naprosto okrajové, epizodce z trachty, která mě ale silně oslovila.
Seděl jsem u dlouhého stolu mezi spolužáky a kněžskými přáteli a bylo nám spolu dobře. Přesto jsem si tam trochu připadal jakoby ztracený. Najednou se otevřely venkovní dveře a dovnitř vstoupila podsaditá postava kněze. Restaurací prolétl šum. Protější dveře se rozlétly a za nimi bylo vidět spoustu lidí s radostnými obličeji. Jejich gestikulace a volání nešlo přehlédnout: „Karle! Karle! Pojď za náma! Karle, jak se máš? Karle, dlouho jsme se neviděli. Karle, povídej. Co je nového? Karle, rád tě vidím! …“
Do své obce přijel rodák. Je to vzácná chvíle, protože sem nepřichází příliš často. Rodák, který je zároveň ve společnosti prorokem, který o životě s Bohem a o své víře intenzivně přemýšlí a ovlivňuje tím mnoho lidí. Prorok, který je přijatý i ve své domovině svými přáteli z dětství. Je člověkem, který se může vrátit do své rodné obce a který má zde své stálé místo. Bylo cítit, že lidé považují tuto příležitost za čest, že se mohou setkat se svým přítelem z dětství.
Seděl jsem a koukal s otevřenou pusou. Zdravě jsem mu to záviděl a přemýšlel jsem, v čem se tak liší od ostatních, kteří například když se vrátí domů, tak pro ně ani pes neštěkne a kolo si o něj neopřou.
Přeju nám všem, kteří jsme z různých důvodů opustili svá rodná hnízda, abychom při svém návratu či letmé návštěvě mohli také zakusit nádherné a opravdové přijetí od svých přátel a spolurodáků, podobně jako Karel. A zároveň na nás apeluji, abychom byli otevření a pohostinní, když k nám někdo přijede zdaleka. Dokažme mu, že naše přátelství má pro nás cenu a že si vážíme toho, že si na nás udělal čas.
Třeba v rodišti měl dobré lidi. Tam od nás, člověka spíš poplivou, třebaže poctivého.
Jiří,to je opravdu úžasná myšlenka.Přesně tak.Není to jen tím prorokem Karlem ale hlavně lidmi,jejich srdečností,pohostinností a pozornosti.Učme se být také takovými.Jiří,dal jsi mi do srdce úkol i cestu,jenž vede do srdcí lidí kolem mě.Je třeba na tento úkol pamatovat v každé chvíli života,při každém setkání.Dík za inspiraci.Je to ta nejdůležitější rada do života.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.