Noční přízrak

   Na konci mše svaté jsem se díval do obličejů svých farníků a říkal jsem si: „Jsou nějací smutní.“ A tak jsem je chtěl před závěrečným požehnáním potěšit, povzbudit. Jak se říká -  „naspídovat“. Škoda, že my křesťané jsme tak často bez vnější radosti, uťáplí, jako kdybychom se styděli, že jsme jiní, než většinová společnost. Rád bych nás povzbudil, abychom byli úplně v klidu a nekoukali okolo sebe, jestli nejsme moc divní. Ať je naše víra žitá s přirozenou lehkostí.

(http://www.vcd.cz/)

    Třeba takto: Na otázku spolužáka nebo nějakého jiného člověka: „Ty věříš v Boha?“, tak se nebát odpovědět s naprostou samozřejmostí: „A Ty v něho nevěříš?“ Kdo je divnej? Ten co v Boha věří, nebo ten co v něho nevěří?

   A tak vzpomínám na jeden úžasnej noční příběh. Bylo to na podzim, na polích už ležel sníh a na místech byla namrzlá silnice. Byl jsem v Pardubicích v divadle, kde ten večer hrál můj kamarád v představení Zvoník od Matky Boží. Protože jsem ten den někde reprezentoval svůj stav, tak jsem tam byl v pracovním, tedy v saku a kolárkové košili. Celý v černém, takže jsem poněkud vyčníval.

   Divadlo bylo úžasně provedené. V radostné atmosféře jsem nocí vyrazil ke svým přátelům, bydlících v jednom městě na Vysočině. V kopcích u Trhové Kamenice moji euforii překazil policejní zátaras. Bylo po jedenácté v noci a předemnou už stálo několik aut. To první z nich bylo policejní. Svými modrými majáky ozařovalo lesní porost. Kousek dál jsem viděl hasičské vyprošťovací vozidlo, jak navijákem vytahuje z lesa nějaké torzo z kovu, které vzdáleně připomínalo vrak auta. Po chvíli jsem si dodal odvahy a vyrazil směrem k policejní hlídce. Jsem přece kněz, v autě vozím olej k pomazání nemocných a taky se nestydím za svoje povolání.

   Cestou po kluzké vozovce jsem lehce rozepl límec bundy, aby šel vidět kolárek. Pak jsem zaťukal na okénko policejní octavie. Otočily se ke mně dva obličeje a okýnko sjelo dolů. Do ticha podbarveného volnoběhem motorů jsem se zeptal: „Dobrý večer pánové. Jsem katolický kněz a jedu okolo. Vidím, že máte problém, můžu vám nějak pomoct?“ Ticho zhoustlo. Dva žulové obličeje zíraly do černočerné tmy na vlasatého kněze celého v černém. Výrazný byl pouze bílý kolárek.

   Po chvíli se jeden trochu otřepal a vyhrkl: „Ne, ne, to je dobrý. To je jenom zlomená ruka.“ Už si nejsem jistý, jestli přitom bral Boží jméno nadarmo, ale každopádně oba prožili obrovský šok. Podle reakcí vypadali, asi jako když vám bez varování zaklepe zubatá s kosou na rameno a zeptá se: „Kudy na Brno?“

   Dodnes se usmívám této epizodce. Jsem přece kněz, vidím nějaké potíže, tak proč se stydět za svoje povolání a zůstat zavřený v autě a čekat? Buďme normální lidé, dívejme se očima a srdcem. Když můžeme, přiložme ruku k dílu a nestyďme se za svoji víru. 

   PS: BTW na mém kamarádovi z divadla se mi líbí, že on křesťanství žije přirozeně, žádná póza.