Jak utrpí pověst?

   Před mnoha lety, na jednom skautském táboře u Nové Říše, jsme hráli úplně novou hru Diagonála Y, kterou tehdy vymyslel jeden z mladých a velmi schopných táborových vedoucích. Jmenoval se Orko. Tehdy na táboře mě seznámil s knížkou, ze které čerpal inspiraci pro hru, s knížkou, která zásadně ovlivnila můj život: Jack Schaefer – Muž se srdcem kovboje. A když jsem četl Orkovu poslední knihu Příběhy z jiného vesmíru, viděl jsem, že ho také ta kniha stále inspiruje.

    Seděli jsme ve spřáteleném centru s mladými lidmi, kteří dělají podobné věci, jako my v Osové Bítýšce. Byla to jedna z těch vzácných chvil, kdy jeden tým navštíví jiný tým, aby se společně sdíleli, modlili a čerpali jeden od druhého zkušenosti. Výměna Know-How. V šeru, při svitu adventního věnce, jsme hráli hru, kdy jsme hádali věk vypravěče. Každý měl o sobě říct tolik faktů, kolik má let. A jak se to občas stane, když toho o sobě musíte říct hodně, a je taková důvěrnější atmosféra, tak jsme se toho o druhých taky hodně dozvěděli.

   Nejprve to byly takové povrchní informace, kdo je kdo, ale pak se občas někdo rozpovídal. Možná zazněly věci, které ještě nikdy nezazněly, nebo alespoň ne před vícero lidmi. Kdo by to řekl, že tento napohled svatý člověk pro jednu holku vyrazil kamarádovi zub, nebo že má za sebou minulost graffiti. Kdo se vlastně skrývá za jménem a postavou člověka sedícího vedle mě?

   Může nás napadnout: komu co ještě můžu říci a kde už mám mlčet. Je potřeba zvážit okolnosti, ale nás ta svědectví povzbudila a posílilo to naše vztahy. Viděli jsme toho druhého člověka v jeho lidskosti a v jeho zápase o svatost.

   A právě toto napětí mně připomnělo mou oblíbenou knihu, která je často poblíž mých očí, která je každým rokem ohmatanější, jak se u nás říká: „rozmodlená“. Kniha, kterou znám z větší části zpaměti. V jedné z kapitol se můžeme dočíst, jak velmi citlivý městský člověk, pan Winslow, který za akciovou společnost dohlíží, jak funguje ranč /Y ležící v drsném kraji, přijede na tento ranč a je přímo zděšen divokými historkami o jednotlivých honácích, o kterých hovoří Cal Brennan, správce ranče. Jeho otázka je klíčová: „Ale myslíte, že tím neutrpí pověst ranče, když …“ „Pověst ranče tím utrpí přesně tak, jak potřebuje,“ odvětil Cal. (str. 89)

   No, honáci byli mladí divočáci, ale pod tvrdou slupkou měli dobré srdce a ochotu se bít a obětovat pro dobrou věc. Svým postojem vymezili mezilidské vztahy, ale také mnoho dalších jiných inspirovali. Žili spolu v naprostém souznění a důvěře. Na nic si nepotřebovali hrát.  V jeden okamžik se byli schopni porvat do krve pro nějakou malichernost, o chvíli později pro druhého nasadili či obětovali svůj život.

   Vzpomněl jsem si na tuto pasáž, když jsme spolu seděli v kruhu. O pár hodin později jsme seděli v ještě užším kruhu a opět se mi tato otázka vybavila: „Nakolik utrpí moje pověst tím, co právě řeknu?“

   Při psaní tohoto zamyšlení ve mně rezonuje mnoho různých osobních příběhů, které mohou narušit mou pověst, kterou si o mě někdo jiný mohl vysnít. Některé věci je potřeba odevzdat Pánu, o jiných se dá hovořit s blízkými lidmi a jiné bych se nebál vypustit formou osobního svědectví při promluvě v kostele. Je potřeba umět rozlišovat, co kde mohu říci. Pro mnohé z lidí je důležité svědectví známého člověka, právě v tomto osobním zápase o svatost.