Jurisovy postřehy, zápisky, zajímavosti

Při třetí se teprve rozjíždím

11. 4. 2016 15:29

   Jednou někde na jihu, možná to byly Ratíškovice, mi biskup Pavel Posád povídá: „Víš Jiří, při třetí se teprve rozjíždím.“ Bylo to na otázku, jak zvládá tolik pastoračních aktivit.

   Utkvělo mi to v hlavě a často jsem o tom přemýšlel. Občas jsem si říkal, že to snad není možný, tolik věcí zvládat. Že se spíš člověk tou třetí unaví, ochraptí, vyšťaví a nevím co ještě dalšího. Ale jak už to bývá, jednou přijde to „déjà vu“ a otevřou se vám oči. A něco takového jsem prožil tuto neděli.


   Byl to takový klasický víkend. Fara plná lidí a aktivity mimo farnost. Navíc jsme v sobotu měli farní pouť. Druhý den ráno mě čekal zástup za svého přítele kněze. Nevím, jak to vnímáte vy, ale ráno se mi nikdy nechce vstávat a nadávám si do bláznů, když dělám něco navíc, co není mým úkolem. Třeba právě sloužit někde jinde, nad rámec svých povinností.

   Jedna stránka je moje lenost a neochota. Ta druhá je o něco silnější, tou je odpovědnost, kolegialita a hlavně, do té farnosti jsem se fakt těšil. Připadám si jako matka, které se nechce vstávat, ale která ví, že je to potřeba, že její dítě, které ona miluje a se kterým je šťastná, tak pláče. Tak jsem neváhal a vyskočil z postele, pomodlil se kousek breviáře, oholil ranní strniště, vyzvedl od holek v kuchyni svačinku, z garáže vytáhl barevný Lízátko a už jsem to frčel na ranní mši.

   Bylo to náročný. Chtěl jsem zpívat Gloria, ale jednak jsem neodhadl správný okamžik a pak to byl spíš skřek než zpěv. Z presbytáře jsem viděl do tváří lidí, ale nešlo mi usmívat se, a to tam stál třebas Ondra, se kterým jsem před několika týdny pletl pomlázku. Pak přišlo kázání, které jsem četl slovo od slova. Stejně jsem se v něm občas zamotal a sám něčemu dokonce po ránu nerozuměl. Librista mi držel misál a ukázal správný místo. Ale mě trvalo celou věčnost, než jsem to pochopil a četl ten správný text. No prostě to byla hrůza. V nitru jsem se styděl, ale navenek jsem se tvářil jako by nic. Profesionál. Poker face.

   Pak jsem přejel do další farnosti, na druhou mši. To už bylo lepší. S hravostí mě vlastní jsem zaparkoval pomalované auto vedle kostela, aby to trochu oživilo pošmourné a deštivé dopoledne. Zamával jsem akolytovi a jako živel jsem se protlačil do kostela a usmíval se na babky. Rozesmál mě nízko položený mikrofon, tak jsem si ho hned přizvedl, abych manipulací nerušil při mši. V sakristii byly známé tváře a hodili jsme několik jokes, až jsme se skoro zapomněli domluvit, co vlastně hrajeme. Teď už to bylo lepší než ráno.

   Musel jsem se smát, jaksi kluci špatně vyložili povel „pozor“, a než jsem je zastavil, stáli u oltáře a mě nezbylo, než začít trochu dřív, tak o dvě minuty. Pak si do první lavice sedla dvojčata, které učím v nábíku a usmívala se na mě. Byla taková pohoda, i to kázání, jen jsem opět nedokázal vyslovit „Tiberiatské jezero“.

   Následovala třetí mše v dalším kostele. Před sebou jsem měl dětičky, které pobíhaly mezi mámou a tetou, bez rozpaků pospávaly nebo si spolu hrály. A pak pohled do tváří farníků, kteří přišli se setkat s Kristem a mezi sebou. Usmíval jsem se, když jsem viděl na několika místech známé tváře, jak se tisknou k sobě. Cítil jsem, že jsem prostě doma. Kdekoliv se scházejí křesťané v modlitbě, jsou to bratři a sestry v Kristu, jsou jedna velká rodina.

   A s touto radostí, euforií a pohodou jsem s lidmi slavil mši svatou. Napsané kázání se změnilo na nějakou osnovu či vodítko a já mluvil face to face. Najednou přišlo to „déjà vu“, a já jsem alespoň částečně pochopil biskupa Pavla, co tou hláškou tehdy chtěl říct. Bylo mi líto, že ta třetí je dnes zároveň poslední.

   Na jednu stranu je služba kněze náročná, ale je taky radostná. Skrze službu kněze prochází doteky Boží lásky všem lidem, kteří jsou okolo něj. Skoro jako by se stával sluncem, které může ozařovat všechny lidi, kteří se s ním setkají. A samotný kněz je šťastný ve službě, skrze kterou se rozdává druhým a která ho stravuje.

   PS: Služba vyčerpává a stravuje, ale jen toho, kdo nečerpá a nedoplňuje. ;-)

 

   BTW druhé „déjà vu“ se váže ke knize Muž se srdcem kovboje, ke kapitole Muž středních let. Ten úryvek, který znám nazpaměť a dodnes mě zasahuje:

   Muž s dlouhou bradou se zavrtěl v křesle. „Ano,“ řekl. „Mám dojem, že byste to bejval rád viděl. Ten chlap umí jezdit. Ani jednou v jediným okamžiku neměl ten kůň naději ho shodit. Ten chlap by ho dočista ujezdil, kdyby to mělo trvat celej den. Chci se vsadit, že by ho utahal i bez toho sedla. Jak vám povídám, ta příhoda mi ne a ne jít z hlavy. Pořád se mi vybavuje, pořád o ní přemejšlím a nemůžu zapomenout na dvě věci. Jednak na to, jak ten chlap vypadal v tom okamžiku, když seděl na tom koni. Byl nějak větší, vyšší. Nebyl to žádnej tulák na koni, kterej jezdí z místa na místo. Byl to každým coulem chlap a bude to vždycky chlap, ať je, kde je a ať dělá, co dělá. A v tom okamžiku dělal právě to, k čemu byl stvořenej. Dostával do těla tak, jak bych si v životě nepřál dostat, a přitom měl ve tváři takovej malej úsměv, jako by se celou tu dobu náramně bavil.“

Zobrazeno 1387×

Komentáře

slu-nicko

Náš pan farář slouží každou neděli 4 mše sv. - jednu u nás a ty ostatni v okolnich vesnicich. Teď zjišťuji, jaké máme štěstí , že ta naše je právě třetí v pořadí :-))

kacarovi3

Správný přístup...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio