Jurisovy postřehy, zápisky, zajímavosti

Déjà vu

31. 1. 2017 23:27

   Na začátku bylo pozvání, ani jsem přesně nevěděl, kdo mi to píše a volá, ale znal jsem oddíl Minetaka, takže jsem toho nebál a rád jsem výzvu přijal. A tak jsem se jednoho srpnového večera se svým pomalovaným autem objevil někde v lesích, u řeky na konci světa, kde cesta skončila. Rozkládal se tu tábor skautek. Až na jedno malé dítě a jednoho pomocníka, který byl spíše zalezlý v lesích, jsem byl jediným chlapem na tábořišti.

(použito z webu skautek Minetaka)


    Skautky mě dovedly do posvátného prostoru, který byl vyhrazen pro slavení mše svaté. Rychle jsme si k sobě našli cestu, s některými jsem se znal, ještě když byly žabami v jejich farnosti, kde jsem před mnoha lety dělal svou bohosloveckou praxi. Rozložil jsem si nádobíčko ze svých liturgických kufříků, rozdal úkoly lidu a delegoval malé ministrantky. Byla tam jakási posvátná pohoda, ten den totiž měly velkou slavnost. Mezi dary nesly slibové odznaky, sedm světlušek mělo u slavnostního táborového ohně složit svůj skautský slib.

   Po mši svaté, při které vládla jakási posvátná atmosféra nejen ze setkání s Bohem, tak jak jsem zvyklý, ale i díky tomu, co mělo následovat, jsme se postupně přesunuli na vzdálený konec louky, kde byl prostor pro slavnostní oheň. Jakmile paprsky slunce zmizely a rozsvítila se první hvězda, objevil se na kraji lesa oheň. Celý tábor stál v obrovském kruhu okolo ohniště a slavnostním krokem přišel ohnivec a předal fakuli dívce, která pronesla první slavnostní rozžínací formuli a zapálila hranici na své straně. Pak následovaly další tři a pagoda se rozsvítila ve slavnostním slibovém ohni. Skautky po svých družinách i s vlajkami stály okolo. Následovala společná modlitba a slavnostní píseň. Skautky obnovily svůj slib. Potom  bylo postupně představeno sedm světlušek, za každou stála nějaká skautka, která ji doporučila ke slibu. Do praskotu z ohniště a do jeho plamenů zněl slib nové skautky. Následovala nepopsatelná radost a gratulace. Stál jsem jako nezávislý pozorovatel kousek bokem.

   Déjà vu. Bylo to někdy o prázdninách roku 1992 u potoka, někde za Novou Říší. Chlapecký skautský tábor, 40. Brno od svatého Tomáše. Byla už tma, okolo hranice byl nastoupený celý tábor, stály tam legendy jako Marabu, Orko, Artuš, snad i Jumbo, Zub, Top, mladíček Kmocháček, Okap, Keprník a mnozí další. U ohně tehdy složilo několik chlapců svůj skautský slib. Jedním z nich jsem byl i já. Nepamatuju si detaily, vidím ale dodnes tu zář ohně a cítím slavnostní atmosféru. A to se mi vybavilo nyní při slibu skautek.

   Možná stárneme, mění se naše tělo, zájmy, životní cesta, … Ale ideály žijí dál. Občas prožijeme intenzivní vzpomínku na něco, co sice už bylo, ale co můžeme stále žít, co nestárne.

   Byla černá noc, jel jsem pomalu domů, žádný spěch, a myslel jsem na to, co jsem ten večer prožil. Bylo to něco nádherného a nepopsatelného, to člověk musí zažít. A já to zažil dvakrát, tehdy jako čtrnáctiletý chlapec a pak dnes. Měl jsem chuť znovu vykopat ty ideály, na které jsem už pozapomněl a znova je žít naplno.

   Tímto článkem chci povzbudit každého, kdo prožil něco pěkného, aby nedbal na svůj věk a postavení, ale prostě se to pokusil žít. A pokud se to po letech vrátí, nebojte se znova pro ty ideály rozhodnout. Ať už je to cokoliv dobrého. Svět je krásnej a pestrej díky nadšeným bláznům.

Sdílet

Komentáře

pavelblazek Nojo, to je už let...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio