Jurisovy postřehy, zápisky, zajímavosti

Velkej chlap a slzy

3. 2. 2018 13:53

   Stál jsem dopoledne na svahu u turniketu před kotvou. Potřetí v životě jsem byl na lyžích, s přáteli a užíval jsem si to. Ucítil jsem vibrace telefonu. I když jsem telefony chtěl omezit, podíval jsem se na display, volal mi spolužák, Scribae. Tělem mi projel nepříjemný pocit, vzal jsem hovor. „Michal zemřel, …“ Vyhrkly mě slzy a nebyl jsem schopen udržet své emoce. Možná že jsem velkej chlap, drsné vousy, jsem často v kontaktu se smrtí, Míša byl dlouhodobě nemocný, … Byl jsem na sjezdovce plné lidí, stál jsem jim v cestě na kotvu, nedokázal jsem někam uhnout. A já tam plakal. Nešlo to jinak.

(Jedno z mnoha našich společných ročníkových setkání - Stará Ves, kde byl Míša tehdy kaplanem)


   Míša je můj spolužák. Začali jsme spolu přátelit už od konviktu. Pocházel z Ostravy, byl jedináček, jeho rodiče byli obyčejní lidé, dělníci z fabriky. Míša je konvertita, rodiče to možná ani nepochopili, co se s jejich synem stalo. Jako dítě si hrál pod stolem v hospodě s vršky od piva a o pár let později to byl on, který mi významně pomohl s filosofií. Ta jeho proměna byl jeden z mnoha zázraků jeho života.

   Na začátku formace jsme byli spolu a s naším spirituálem v Rokoli. Tam jsme se jednou dlouze do noci na pokoji spolu bavili. Míša to chtěl zabalit, měl svoje důvody, necítil se dobře mezi námi, byli jsme velmi tvrdí pro jeho citlivou duši. Ale já jsem to vnímal jinak a chtěl jsem ho povzbudit. A Míša zůstal. Možná i díky našemu nočnímu rozhovoru mi více přirostl k srdci.

   S Míšou jsem za tři společné roky prožil spoustu krásných chvil a situací, než jsem odešel do Říma. Jeho odzbrojující upřímnost a humor byly nedílnou součástí našeho komunitního života. Byli jsme svěceni ve stejný den a ve stejný den jsme měli i primici. Oba jsme kaplanovali na centrech mládeže a bylo milý vidět mezi mladými stopy, které v nich Míša zanechával.

   Před dvěma lety nás spolužáky kněze pozval k sobě do Oder. Několik dní před setkáním mu zjistili rakovinu a tak jsme místo do farnosti, jeli za ním do nemocnice. Bylo to setkání plné legrace a pokoje, nikdo by nehádal, že jsme na onkologii. Michal nám popisoval, že ty játra nemá špatný z alkoholu, jak mnozí předpokládají, další spolužák se ho chtěl dotknout, protože Michal je přece tak blízko nebi. Bylo nám spolu moc hezky.

   Před půl měsícem nám odpověděl na SMS, že je teď raději v klidu a o samotě. Věděl jsem, že je blízko náruči Otcově. Přesto mě to zaskočilo a já na svahu na sjezdovce stál a plakal.

   Jsou slzy projev slabosti? Nevím, někdy neumím jinak. V některých situacích nedokážu být nad věcí a jsem jimi zasažen. Nemůžu jinak. Nestydím se za slzy. Nebojte se plakat, když na to přijde.

   PS: Věřím, že teď máme o dalšího přímluvce v nebi víc.

Zobrazeno 20287×

Komentáře

maruškaa

To je krásné...

JakubV

Jsem také jeden z těch, kterým Michal pomohl vystudovat teologickou fakultu. Filosofie mi fakt nešla a v Michalově pokoji jsem strávil mnoho času. A on mě taky povzbudil, abych jel do Taizé do týdne v tichu. Měl jet se mnou. V tom tichu mě zasáhla zpráva o jeho úmrtí... Byl tam se mnou jinak, než jsme si v prosinci představovali, ale o to silněji. Díky, Michale!

Zobrazit 13 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio