Jurisovy postřehy, zápisky, zajímavosti

Proč do kostela, proč se vůbec modlit?

14. 7. 2019 16:20

   Poslední dobou přemýšlím, proč vlastně chodit do kostela, proč se modlit. Ptají se mě na to občas rodiče, co mají dělat, když jejich děti stávkují. Ptám se sám sebe, co říkat snoubencům před svatbou nebo rodičům před křtem jejich dítěte, když na otázku, jestli vůbec něco křesťanského žijí. 


   Nemám rád nasládlé a nereálné řeči nebo přísliby. Snažím se, co to jde, vcítit se do člověka, se kterým právě jsem a chci ten společný rozhovor šít na míru. Když vím, že ten partner dialogu jde 2x ročně do kostela, pokud zrovna o vánocích nebyl nemocný a o velikonocích na dovolené, tak už jen to, že půjde potřetí, je zlepšení o 50%. Vážím si upřímnosti a touhy, alespoň něco malého a pravidelného udělat. Tady už se dá něco budovat.

 

   Proč se modlit? Každý jsme vychováni, abychom poděkovali, když nám někdo prokáže nějaké dobro. Kdo neumí děkovat, je hulvát. Když je to dítě, napomeneme ho. Není možné přijímat a ignorovat dárce. To se přece nedělá.

   Pokud věřím, že nejsem dílo náhody a že to co je okolo mě má smysl, tak přece musím být vděčný tomu, kdo je garantem toho, co se děje okolo mě. Pro mě je to Bůh, pro někoho Někdo nebo Něco. A právě tomuto Bohu, nebo této Síle mám projevit svou vděčnost. A tou je právě to „Děkuji“. Nebo v modlitbě vyřčené „Amen“. 

   Obvykle neděkujeme svému dobrodinci dlouhé hodiny, ale už jen to „Díky“, to stačí. A tak vedu druhé lidi k tomu, aby se naučili ráno, večer, před jídlem, před nějakou situací říkat jednoduché „Bože děkuji“, „Bože prosím“. A když k tomu něco přidají, je to dobře. Ale už to pravidelné „Díky“ je krásná modlitba. Něčím se začít musí.

   A ta mše svatá? Alespoň jednou za týden, dám hodinu svého času, který je pro mě tou nejvzácnější komoditou se kterou můžu volně disponovat, tomu, komu jsem za to vše vděčný. Dát hodinu svého času Bohu jako vyjádření mé vděčnosti.

   Když se to naučím tak brát, že je to moje vděčnost, bez ohledu na toho kněze co vede bohoslužbu a na ty lidi se kterýma nemám nejlepší vztahy, nebo to místo kde je zima, … A třeba časem si mohu začít propojovat tuto nedělní bohoslužbu se slavením Ježíšovy oběti, s připomenutím vysvobození z otroctví, setkáním se zmrtvýchvstalým, …

   Modlitba v kostele má hodnotu společenství, že na to nejsem sám, že se navzájem povzbuzujeme a doprovázíme. Ve společenství je síla, říká to sám Ježíš: „Kde jste dva nebo tři, tam jsem já, uprostřed vás“.

   Někde je potřeba vždycky začít. Skrze i něco malého a pravidelného, mohu dojít k velkým věcem. Neuspěchat. Potřeba hledat cesty. Já se na modlitbu dívám skrze oči vděčnosti. Skrze dar kousek svého času. Položené otázky druhých formují i mě samotného.

Sdílet

Komentáře

slu-nicko Radost, číst od Vás zase článek :-)

kacarovi3 Otče Jiří, to bylo krásně po lopatě a dokonale evangelizační. Ano, je to radost od Vás číst různé zamyšlení. V každém kázání je vždy trochu zamyšlení, když se dobře poslouchá. Jít na Boha hned s prosbami je neuctivé. Děkovat, chválit a celou svou duší se dát do Božích rukou, svěřit mu svůj život a milovat Ho pro činy, které pro nás vykonal. Kdo zakusil Boží lásku, Jeho dotek, tak je už zcela jiný i když stále dokola usiluje o tu vstřícnost a živost víry. Společenství věřících je velká pomoc i dar.
Jiří, díky za ty prostá slova, která mnohým snad otevřou oči a uslyší Boží slovo jinak, než dřív.

Ivka-Iva-el Dekuji🌹

Heléné Je to balzám, děkuji! Doma slýcháváme jen a jen kritiku, lidé už raději chodí jinam, tím pádem je ještě víc kritiky, že je nás tam málo a tak pořád dokola😒

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Nejnovější

Archiv

Autor blogu Grafická šablona Nuvio