Na návštěvě v italské rodině.

Po poledni jsme vyrazili s Alfredem, Béďou a Jiřkou na návštěvu jedné italské rodiny, která má jednoho syna bohoslovce a dceru zasvěcenou panu. Poprvé jsem se v Římě dostal do italské rodiny a stálo to opravdu za to. Měl jsem několik plzní ve skle, Béďa becherovku, takže jsme byli vyzbrojeni.

Jeli jsme na severní okraj města, kde jsem ještě nebyl. Připadalo mi to skoro jako v Brně – Lesná, kde je mezi betonovými domy hodně zeleně. Po skoro hodinovém přesunu jsme se dostali před jeden věžák se směšně malým výtahem. Rodina nás už čekala a byl tu ještě jeden černoch – kněz, Ronaldino.

Seděl jsem vedle Alfreda a Ronaldina. Nejprve přišla na řadu pasta, každý dostal pořádnej kus těstovin prokládaných sýrem a kečupem. Zhrozil jsem se, protože Alfredo nás varoval, že chodů bude víc. Bojovali jsme houževnatě vidličkou a když jsme se blížili do finiše, paní domácí přinesla obrovský kutchan a začala rozdávat zbytek. Už tehdy jsem se naklonil k svému africkému sousedovi se slovy, že to bude moje smrt, ale jemu to přišlo vtipné. Během oběda jsem přidával termíny jako mučedník a podobně. Ale bylo to velmi chutné jídlo. Na stole bylo výborné domácí víno od nějakého jejich známého. Bylo tak výborné, že si ho nikdo neředil s vodou.

Po malé pauzičce Simone (bohoslovec) přinesl tác s takovými kuřecími závitky. Chtěl jsem jeden, ale dal mi dva. OK řekl jsem si a pustil se do nich. Za chvíli přišel pan domácí s další miskou, tentokráte kuřecí stehýnka. Ukecal jsem to na jedno, dalo mi to ale práci. Předpokládal jsem nějakou oblohu, tak jsem šetřil místem a jedl jsem velmi pomalu, abych si neudělal v krku zácpu a pomohl plynulému trávení. Najednou tu byl kastrólek s hráškem, pak další se smaženýma bramborama a pak další se smaženou zeleninou, předpokládám že to byl květák a cuketa. Dal jsem si rozumně, ale když jsem finišoval, začaly se dělit zbytky z kastrólků a táců. Držel jsem nad svým talířem ochranou ruku, ale nepomohlo to, několik kousků cukety a dva závitky si našly skulinku. Tak jsem bojoval dál.

Hostitelé posbírali talířky a na řadu přišel další chod – zeleninový salát, několik druhů zeleniny, například dva nebo tři typy salátu, zelí, mrkev, rajče, olivy. Paní domu byla ke mně milosrdná a dala mi přiměřeně, takže jsem dostal chuť na vtipkování a o Jiřím jsem prohlásil, že má přezdívku „Oliva“, takže dostal ještě nějakou olivu navíc.

Čtvrtým chodem v řadě bylo ovoce. Drobné kousky jablka, pomeranče, banánu a možná ještě něčeho dalšího byly zality limončelem, jen tak jemně, takže ovoce dostalo výborné citronové aroma. Tak tohle je potřeba říct naší sestře Vojtěše, taková inspirace do kuchyně Nepomucena, zvlášť když limončo máme.

Poslední chod byl dort. Alfredo měl totiž 37 let a rodina pojala tento oběd jako oslavu jeho narozenin. Bouchlo šampaňské, Alfredo seděl u čela stolu a na zdi za ním byla nástěnka, která tuto oslavu hlásala velkýma písmenama. Za jeho zády jsme taky podepsali přáníčko, u dortu jsme se vyfotili a naše hostitelka začala dort zpracovávat dvěma kovovýma lžícema. Každý dostal kousek, kde bylo nějaké ovoce, cvibochový spodek i vršek, posypané trochou ořechů a hlavně uvnitř byl mražený krém s čokoládou a oříšky. Prostě bylo to skvělé a myslím že to byl Béďa, kdo vyrukoval s tím, že Italové umí udělat nejlepší „dolce“. Dokonce zbylo i na přidání. A pak následovala taková siestička, někteří se natáhli do křesla, ostatní si udělali pohodlí u stolu a byla taková pohodová debata o všem možném, dokonce jsem se i občas zapojil a občas i rozuměl, nejen sám sobě.

Celkový boj trval asi tři a půl hodiny, zvítěli jsme, ale do výtahu pro čtyři osoby jsme nezkoušeli se naskládat, naše váha byla poněkud změněna směrem nahoru, radši jsme šli dolů po schodech, abychom to setřepali.

Když se dozvěděli, že mě čeká na konci dubna rovných třicet, tak že to prý zopakujeme. Tak nevím, asi bych se měl začít připravovat a nejíst. A nebo pro změnu jíst hodně, aby mě to nevyvedlo z míry a abych měl důstojnou alespoň postavu. Nedivte se, že je tolik tlustejch nebo přímo velmi tlustejch farářů.