Když nejsou slova

Někdy dojdou slova i těm nejvýřečnějším. Někdy se stane člověk svědkem něčeho, na co není připraven, co nečekal.

Seděli jsme se spolubratry na pizze v restauraci „La posada“, takže se jí říká „U Posáda“. Chtěli jsme si vyrazit jako bohoslovci na večeři, abychom se s novým ročníkem poznali i z jiného úhlu a taky abychom na neutrální půdě přemýšleli nad programem scénky na mikulášský večer. Byla výborná nálada, vymysleli jsme vtipné téma, k tomu trefné komentáře, dobrá parta u stolu, pěkné prostředí, sympatická obsluha, …

Najednou mi došla SMS, jejíž text byl naprosto nepochopitelný: „Prosim o modlitby, prave si vzal život mlady clovek z farnosti, dekuji, farar.“ Ano, znal jsem toho kluka, s jeho tátou jsme občas spolupracovali, má velmi zajímavou práci, dokonce mě učil na střední škole, vždy jsme si měli co říct. Jeho máma mě zase před lety ošetřila roztrženou bradu, abych nemusel na šití do nemocnice a mohl dojezdit závod na kole. Bydlí blízko našeho baráku.

Zastavil se mi čas, asi jako když vás poleje studená voda, přestanete se smát, jíst, pohled se rozostří a člověk se ponoří do nepřítomnosti. Na pozadí v mysli rychle projíždí život mladého člověka, vzpomínky které na něj mám – legrační, pěkné i ty bolestné. Na konci zůstává prázdné místo a otázka „Proč“.

V tuto chvíli člověk nesahá po katechismu nebo jiných církevních dokumentech, ale je duchem u rodiny a posledních okamžiků kamaráda. Nejdou najít slova, mlčím a modlím se, prosím Boha o milosrdenství, posilu pro celou rodinu. Uvědomuji si, že podobnou situaci může prožít na vlastní kůži každý.

Co nám Bůh skrze tuto tragickou událost nabízí? Pokud má někdo k tomu nějakou myšlenku, budu rád, když se podělíte.