Sochař Petr Váňa - člověk který může inspirovat

V Nepomucenu s námi asi dva týdny žil jeden český sochař, který nedělal žádné vlny, pozdvižení, že je pan „Někdo“. Jen tu prostě žil, do města zašel pro inspiraci, opravil sochy u dveří, vytesal novou kropenku do kaple, občas se dal s námi do řeči, domluvili jsme pro naši kolej promítání jeho příběhů kamene (soch). Pomalu, nenásilně, ale hluboce jsem vnímal jeho životní zkušenost a pár hodin před jeho odjezdem zpět do Země České jsme spolu udělali rozhovor pro náš bohoslovecký časopis. A tak bych se rád podělil i s Vámi, protože málo kdo by si Brázdu přečetl.

Narodil se roku 1965, studoval obor sochařství na střední umělecko-průmyslové škole kamenické v Hořicích, absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. Zabývá se sochařskou tvorbou při obnově sakrálních staveb, volnou tvorbou, restaurováním uměleckých památek a dalšími projekty. Je ženatý a má tři děti.

Kde nacházíte inspiraci?

Já jsem si nikdy nepředstavoval, že budu dělat volnou tvorbu. Připadá mě to, že je to jako když dostanete dárek a pak jste za něj samozřejmě vděční a tomu by se mohlo říci „inspirace“.

Takže dárek jako vloha od Boha?

Je to tak, že každá socha je příběh. Není to jen vlastní kus kamene, ten je stále tím kusem kamene, který byl opracován. Byl ale opracován podle nějaké obraznosti a tu obraznost kterou sochař má, tu dostal. Protože jsem se narodil v rodině, v jaké jsem se mohl narodit, že moji rodiče dělali, to co dělali, že mě vzali na místa, která jsem mohl vidět, že jsem mohl potkat různé věci, tak tím se mi v hlavě nastřádala různá obraznost, která dnes je mým vyjadřovacím prostředkem, ze kterého můžu čerpat, když dělám sochu. A tato obraznost funguje tak, že se na ni dívám a snažím se ji přenést do kamene. A toto má každý člověk, má to považovat za velký dar a má si ji chránit a udržovat v čistotě, protože socha je to, že zveřejníte svou obraznost. Jediný rozdíl mezi sochařem, knězem, malířem či spisovatelem je ve formě, kterou se vyjadřuje.  Já se vyjadřuji pomocí tvaru do kamene, protože jsem se to tak naučil a měl jsem tu možnost tak pracovat, mohu tak vyjádřit vlastní obraznost.

Nakolik je vaše práce řemeslem a nakolik je duchovní záležitostí, dá se to rozlišit?

Já bych to vůbec neodděloval, protože u řemesla není čára, každá socha je založená na řemeslné práci a ta je tam vždy přítomna. Nelze totiž říci, že v jedné chvíli člověk prožívá něco duchovního a v jiné řemeslo, je to vše dohromady. Nejkrásnější chvíle je ta, když se můžu podívat na svoje ruce, jak pracují.

Dá se rozlišit počáteční fáze, když nevidíte výsledek, a finální dokončení díla?

Tam je samozřejmě rozdíl v zodpovědnosti, dokud je blok veliký, můžu hledat a jak se dostávám k povrchu té sochy, tam musím udělat definitivní rozhodnutí. Definitivní tvar sochy se skládá z mnoha rozhodnutí, za které přijímám zodpovědnost, za každý úder do dláta , zpět nic nelze vrátit.   V  určité chvíli dosáhnu bodu, kdy si musím sám sobě říct, že je socha hotová, že už na ní nemám právo pracovat.

Duchovní motiv, který mě celý život přitahuje je téma Panny Marie, protože to je pro mě nejvíc, co mohu v kameni udělat. V poslední době jsem objevil ještě jiné téma, které řeším pro trapisty do Nového Dvoru, totiž Nejsvětější Trojice o které váhám, zda lze vůbec udělat. Pokud vezmu téma poskládané do sebe, tak to nejvyšší, k čemu se člověk propracuje v křesťanském umění, je téma Panny Marie.  Pokud se ptáte na okamžik vzniku sochy, tak to je dlouhý příběh, už předtím než vůbec vím, že ji budu dělat. Abych mohl začít, musí být dlouhá příprava, což jsou organizační, technické, materiálové či manipulační záležitosti. Například vylomení bloku kamene v lomu je nádherná věc, já nechci říci, že pouze část dokončení je duchovní. Celý příběh je možné dokončit pouze pokud jej berete jako duchovní rozměr. To, že je to příběh, který má smysl. Protože pokud má život sochaře smysl, je to krásné ale pokud by člověk smysl v sochařství nepociťoval, pak by to byla škoda dělat. Když pracuji na soše, je to na dlouho, u větší sochy minimálně rok, u největších i několik let. Zde jde o to, prožívat smysl díla dennodenně po dlouhou dobu. Já pracuji podle toho, kolik je světla. V létě dělám od sedmi rána do sedmi i do osmi večera. V zimě dělám jen od devíti do čtyř, pak nemám možnost na soše pracovat, což znamená, že celý večer přemítám o tom, co se stane, až tam přijdu zítra a znovu to uvidím, protože v tu chvíli zjistím, že tu musím něco změnit, nebo že jsem ohromen, co ty moje ruce udělaly. Ten příběh je podle mě nadějný v tom, že když ta socha má smysl, tak je potřeba ten smysl pociťovat. Je krásné pracovat tímto způsobem.

Mohl byste se podělit se čtenáři Brázdy o nějaké dílo?

Sochy na kterých teď dělám prožívám a na ty se těším. Na začátku jsem dělal věci, které byly více řemeslné nebo to byly kopie barokních soch, ale byly pro mě velmi důležité, protože jsem se setkal s obrazností starou 300 let a ze které dosud čerpám. Čas je v sochařství proměnná veličina.

Například když vezmete kus kamene, co se povaluje po Římě, tak je mu minimálně tisíc let, a když jej vezmu, tak vidím přesně ty dláta a vím, jak to ten člověk dělal.

Včera jsem zde v Římě viděl nádhernou sochu v kostele sv. Ignáce. Tam je na bočním oltáři obrovský reliéf z bílého mramoru - Zvěstování Panny Marie a před ním jsou ještě dvě volné sochy andělů. Pro mě je to úžasná ikonografie, ale ne ikonografie teologická, kterou já v podstatě neznám, nejsem totiž teolog. Ale taková, jak ten sochař pracoval, jeho myšlenky jsou skládané v hmotě. Anděl stojí na hadovi, který nabízí jablko a anděl dělá rukou gesto, které tomu zabraňuje. Pak příběh kompozičně stoupá do začátku reliéfu, vysokého asi šest metrů, kde je dole několik andílků a uprostřed nad nimi je přikrytý a zavřený koš. Na schodu klečící Panna Marie je nad tímto košem a pokud je v něm jablko, to že není otevřen znamená, že ona to jablko neochutnala. A to je všechno vyjádřeno kompozičně, hmotou. Dál to stoupá doprava na druhou stranu, kde je anděl, který zvěstuje Panně Marii a stoupá to ve šroubovici přes skupinu andílků. Na druhé straně je Bůh Otec a uprostřed je holubice, která je jako přímý směr k Panně Marii. Některé části reliéfu jsou vyleštěné a jiné jsou pouze vysekané. Bílý mramor, když se vyseká, tak je jako sníh, úderem se v něm totiž vytváří mikroskopické trhlinky. Jenomže zde je to špinavé, tak to nejde vidět. Ale když vím, jak je to udělané, tak záměr sochaře je evidentně čitelný, protože on ty důležité věci – figury Boha Otce, Panny Marie a anděla – udělal leštěné, takže je v nich hloubka, díky vyleštěné ploše jde vidět dovnitř. Mezi tím jsou ostatní prvky sekané. Kompozice je úžasná a já jsem chtěl jen říct, co lze z kamene vyčíst i přes dlouho časovou vzdálenost.  Opravdu, v sochařství čas velkou roli nehraje, jen se to zapráší.

Vaše jméno je spjaté s Mariánským sloupem, můžete nám něco málo říct, jak jste se k tomu dílu dostal?

Já jsem o tom nevěděl, nikdy jsem o to neusiloval, byl jsem do toho příběhu v určité chvíli pozván a jsem rád, že tam můžu chvíli jít.

Takže se dá říci, že ten příběh má nějakou délku a vy se nacházíte …

Ten příběh je fascinující tím, že je delší než jeden lidský život. Teprve teď vidím, jaký ten příběh je, do jak hlubokého koryta vody jsem vstoupil a já se tam mohu učit. A je to natolik oslovující, že vlastní prácí na soše Panny Marie mohu vyprávět na mých ostatních sochách, že se to stalo mým hlavním tématem. Mám možnost dělat sochy Panny Marie, pro které kompoziční řešení čerpám z Mariánského sloupu. Můžu to říkat vlastními slovy a to díky tomu, že je ten příběh velmi hluboký, dokonce se vztahuje k Palladiu. Teprve později jsem pochopil, do čeho jsem vstoupil a jsem za to samozřejmě vděčný, že tam můžu být. Ale já jsem jenom člověk, který na tom teď fyzicky pracuje, přede mnou mnoho generací usilovalo, aby pak jeden člověk šel a mohl sekat do kamene. Tak jsem těm všem lidem vděčný, že to můžu dělat, ale zase tak velkou zásluhu na tom nemám.

Jak se dá skloubit život umělce, který vnímá stvořený svět jinýma očima a život otce rodiny?

Moje rodina je zázemí, bez kterého bych byl bezdomovec. Nejen že bych nemohl pracovat, ale možná, že bych se úplně ztratil. Protože já, když jdu po Praze, pociťuji, že je to někde jen místo typu: „Něco si kup a vypadni!“ Je mi z toho tak špatně, že musím z něj odejít, ale kam? Vrátit se do místa, kde je můj domov, moje rodina, kde mohu pracovat a kde mám zázemí. Rodina jsou mí nejbližší – manželka, děti. Princip rodiny vztahuju na přátele, kteří do rodiny přicházejí a naopak. Například Nepomucenum je pro mě bod, díky kterému mohu poznat Řím, který jsem poznal očima přátel. Když jsem přijel poprvé do Říma, tak mě a mou ženu boromejky přijaly a ukázaly nám město z té hezké stránky, jejich očima. Mě se tu zalíbilo právě díky přátelům naší rodiny. Protože kdybych byl sám a někdo by mě tu třeba okradl, tak už bych sem nikdy nepřijel, neměl bych tu zázemí, nemohl bych tu žít, fungovat. Když svou rodinu zvětším, tak díky ní mohu poznávat spoustu krásných míst na světě.

A co spojení sochař a táta dětí?

Snažil jsem se vždycky dát dětem velkou volnost, protože z toho plyne zodpovědnost, to je stejné jako u kamene. Můžu začít s jakoukoliv sochou, kterou uznám za vhodnou, ale pak přijde zodpovědnost, protože co si vyberu, to musí mít nějaký význam. U dětí je to podobné, tak jim nechávám svobodu, aby si vybraly svou vlastní cestu, protože jejich příběh má Bůh ve svých rukou. Co budu moct, to jim pomůžu, ale já nejsem jejich řidič, nemůžu je vychovávat, abych jim říkal, co můžou dělat. Já jim pouze můžu vytvořit prostředí, kde budou mít bezpečí a kam se můžou vždycky vrátit.

A odkazy? Sochař Petr Váňa

Časopis Nepomucenských alumnů Brázda