Velký pátek a naše asistence v basilice sv. Petra ve Vatikáně

Také Velký pátek jsme mohli prožít při účasti na papežské liturgii. Dokonce jsme měli milost při mí ministrovat, což je takový malý zázrak.

Papežský kazatel Cantalemessa - převzato z jeho stránek.

V koleji jsme začínali v sedm ráno modlitbami v kapli. Pak jsme se po skupinkách vydali do Vatikánu, měli jsme v 10:30 sraz u hlavního oltáře na nácvik ministerky. Šetřil jsem síly a tak jsem jel metrem (pěšky je to cca 6km). O čtvrt jsme se sešli u obelisku a po poradě jsem se vydali k průchodu pro VIP. Marně jsme se snažili vysvětlit neoblomnému policistovi, že jdeme ministrovat. Natvrdo nás vyhodil, že nikoho nepustí. Ani pohled na černé kleriky s bílýma římskýma kolárkama, odkazy na papežského ceremonáře Mariniho a jiné důkazy nezabraly. Tak jsme se zeptali na jeho jméno, abychom zkusili poslední možnost a pak nám nezbylo než se protlačit okolo nekonečné řady ke klasickým branám. Po drobných problémech s policisty okolo rentgenu jsme se dostali dovnitř. U oltáře jsme si sedli do lavic a čekali jsme, co bude.
Bylo nás asi tak třicet, už jsme měli obavy, že na nás nezbude žádná funkce, ale naštěstí to byli čtenáři přímluv a jiných úkolů. Pak přišel Marini a několik dalších monsignorů, kteří ožili, když nás viděli, protože si vzpomněli na naše společné nacvičování před rokem a půl. Zejména ho pobavily moje krátké vlasy, které mi ostříhala sestra Bohdana, abych nedělal zbytečné vlny. Postavili si nás do řady podle velikosti a každý si vybral ty, kteří mu vyhovovali. Malí aby byli u papeže, velcí zase do prostoru. Nácvik všech skupin (myslím že jich bylo pět – okolo papeže, přímluvy, uctívání kříže, úprava oltáře a přinesení Ssmi) probíhal současně. Já jsem měl držet deštník na Ssmi a pak na závěr držet mikrofon jáhnovi na výzvu k uklonění ke kříži. A takových funkcí bylo mnoho, protože nás deset bohoslovců doplňovali ještě tři bohoslovci z Argentiny. V basilice byli lidi, ale až za ohradou. My jsme chodili sem a tam, všichni policajti i švýcarská garda nás zdravili, tak to byl velmi zvláštní pocit. Jak se říká, jednou v životě a tak jsme si to užívali. Čas plynul rychle, skončili jsme po poledni a jeli jsme zpátky do Nepomucena, abychom něco skousli, jinak bychom padli.

Odpoledne jsme měli sraz o půl čtvrté u brány k aule Pavla VI. Už tam byla pěkná grupa, bavil jsem se s rukama z USA, kteří měli zpívat. Jich je v semináři 208, což se s námi deseti nedá srovnávat. Pak se vše dalo do pohybu a prošli jsme zadem do basiliky. Měli jsme v ruce zázračný žlutý lístek, který nám otevíral cestu a opět nás všichni zdravili. Shromáždili jsme se u Piety, kde byla mobilní sakristie. Pak jsme udělali generálku, takže jsme nanečisto vyrazili průvodem basilikou a ještě jednou prošli většinu věcí. Poprvý jsem si potěžkal deštník, kterému poněkud padala tyčka k nastavení, ale byl takový pěkný barokní, nahoře asi ve stříbře provedený pelikán, krmící svá dvě hladová mláďata. Akorát jsme nevyzkoušeli mikrofon, což se později ukázalo jako trochu nešťastné.
Po návratu jsme vyfasovali místní rochetky, ale jeden ceremoniář, připomínající Funese, tropil povyk, že mám dostat jinou. Tak mě přivedl k místním sestřičkám a ještě jednoho spolubratra a srovnávali nás. Nemohl pochopit, že jsou jen tři velikosti, tak jsme se tím bavili. Pak nás vzali za skleněnou stěnu, takže jsme stáli přímo před Pietou, kde byla sakristie pro koncelebranty a papeže. Desítky minut jsme mohli obdivovat Pietu ze všech stran a nikdo nám nebránil, byl to zvláštní pocit. Pak jsme každý dostali nějakou část oděvu papeže, abychom mohli asistovat, až přijde. Najednou to přišlo ráz na ráz, nejprve jsme šli s lavabem, předstoupili jsme před papeže a uklonili jsme se, překvapilo mě, jak byl unavený a zestárlý, musí to byt pro něj velmi náročné. Spolubratr obmyl ruce a já jsem držel tácek s lavabem. A pak přicházeli ostatní spolubratři. A už jsme se řadili k liturgickému průvodu.
Najednou jsme vyrazili, tichý průvod celou basilikou, jak jsem šel, viděl jsem, jak míjíme označení délky významných kostelů a číslo se zmenšuje, tělem mě projelo vzrušení, že se nám splnil sen ministrovat o velikonocích Svatému Otci a teď to hlavně nezbabrat. Obřady byly opět latinsky a šlo to v poklidu, ale nervozita byla. Měl jsem dobré místo, takže jsem viděl i papeže i ambon. Kázání měl papežský kazatel Cantalamessa, který seděl nedaleko nás ještě s jedním mladším spolubratrem, který měl úkol se modlit, zatímco on kázal. Po deseti starobylých přímluvách v deseti jazycích následovalo uctívání kříže. A my jsme se šli připravit do kaple k průvodu s Eucharistí. Deštník mi klouzal ve zpocených rukou a kluci zase drželi těžké svícny, v deseti minutách čekání to bylo opravdu náročné. Nedaleko nás byli naši spolubratři z olomouckého semináře, kteří nás mohutně fotili. A pak jsme se vydali na cestu, deštník byl nad jáhnem, který v rukou, zabalených do krásně vyšívaného véla, držel ciborium s Eucharistí. Za námi šla asi stovka kněží s miskami, aby podávali lidem.
Po svatém přijímání jsem šel s mikrofonem a postavil jsem se za pět jáhnů, ale do poslední chvíle jsem netušil, který z nich bude zpívat. Naštěstí, v pravý čas, mi ceremoniář ukázal toho správného, asi jako muška princi jeho zlatovlásku. Mikrofon jsem držel zaťatými nehty, jak se ve zpocených rukou kroutil. Pak jsem se zařadil do průvodu a odešli jsme zpátky k Pietě, kde jsme naše působení zakončili. Během obřadů jsem koutkem oka viděl spolubratry, jak asistovali okolo papeže, ale nechci tu popisovat celou liturgii, jen něco málo, co jsem viděl svýma očima.
Ještě jednou jsme vlezli za sklo k Pietě, abychom se u ní vyfotili se Svatým Otcem, ale chápali jsme, že už toho má dost a že ho večer ještě čeká křížová cesta, že se s námi nepozdravil. Tak jsme se vyfotili s Marinim a papežským sakristiánem, který je také bývalý nepomucenský alumnus. Poděkovali jsme ceremoniářům za společné chvíle a sondovali, kdo z nich se objeví v České republice při papežově návštěvě v září. Marini ocenil mé krátké vlasy, prý mi za ten rok a půl moc nevyrostly.

Pak jsme se rozutekli a já jsem s několika dalšími šel postraníma uličkami ke Koloseu, kde od 21:15 začínala křížová cesta. Byla tam pořádná tlačenice, my už jsme byli unavení, s bolavýma nohama, hladoví, alespoň že byla voda. Pak přijel Svatý Otec a celou dobu klečel na klekátku naproti Kolosea a na závěr měl promluvu. Obdivoval jsem ho, jak to vydržel, když my mladí jsme byli utahaní, co teprv on, jeho utrpení pro druhé mě částečně připomínalo utrpení Krista, který zemřel pro nás, obětoval se. Dnes jsem si uvědomil, že být papežem, je obrovská a nelidská oběť, o které lidé, mávající a tleskající, vůbec netuší. Zaslouží si, abychom se za něj a jeho zdraví modlili.
Křížová cesta trvala asi dvě hodiny, měla čtrnáct zastavení, ale jiná, než známe my. Doma jsme byli před půlnocí, zničeni, ale stálo to za to. Bohu díky.