O času a jeho proměnách

Jeden z nejoblíbenějších textů Písma je pojednání o čase, Kazatel 3,1-8. Rád si jej beru na rozjímání do kaple, dodnes vzpomínám na to, jak jsem chodil okolo Nepomucena a snažil se přitom něco číst z italského sborníku, nějakou přednášku na tuto pasáž. A mimoděk mi to vše vyvstanulo na mysl, když jsem letos udělal předsilvestrovskou návštěvu Vesmíru - centra pro mládež v Hradecké diecézi.

Kaz 3,1-8:

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;
je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;
je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;
je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat;
je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;
je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;
je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.

Poprvé jsem byl na oslavě silvestra na Vesmíru v roce 2002, byl to rok změny, rozhodnutí jít do semináře a opustit dosavadní způsob života. Byl jsem otevřen všemu, co toto rozhodnutí a cesta přinášela a i proto jsem jel slavit s mládeží přelom roku na akci, kam bych se rozhodně před rokem nevydal.

Být v partě, která čítá okolo dvou stovek mladých na relativně malém prostoru, je velmi náročné na soukromí, ticho, samotu, ale na druhou stranu přináší obrovské zkušenosti, přátelství, rozhovory, chuť do života a mít rád Boha. Svou stydlivost a nesmělost jsem přebíjel komunikací a během několika dní jsem si vybudoval několik hlubokých vztahů (které stále trvají) a navázal kamarádství s mnoha dalšími mladými lidmi.

Když jsem přijel o rok později, těšil jsem se. Opět jsem se mohl vidět se svými přáteli a budoval další a další vztahy. A tak to plynulo i následující roky, být na silvestra na Vesmíru, nebo alespoň na jeho části, se stalo mým pravidlem.

Letos jsem přijel po osmé, sice jen na jednu noc, ale už jako starý pardál. Opět mi trvalo nějaký moment, než jsem se zaklimatizoval (ostatně to všude a vždy chvíli trvá) a už jsem byl jak ryba ve vodě. Asi jako když přijedu z Itálie domů.

Byl jsem na mši v kostele sv. Matouše a při ní jsem přemýšlel nad proměnou v čase a zjistil jsem, že až na pár lidiček (případně postaviček), se za těch osm let vyměnilo celé složení těch, kteří sem jezdí. Nějak jsem zestárl, nebo omládl? Kdo ví. Každopádně dnes jsou mí kamarádi, co tu bývali, otcové a matky od rodin, případně tráví tyto dny jinde. Vše má svůj čas, svou určenou chvíli. Načerpali zde mnoho do svého života a vydali se svým směrem, kam je posílá Pán, nostalgie není na místě. Tak nádherně o tom hovoří již zmíněný Kazatel, je potřeba rozpoznat ten správný čas a vykročit, už se neohlížet zpět a nechtít to, co nemůže být.

Jen kněží to mají jinak, člověk by řekl, že tolik nestárnou, když mohou stále dokola jezdit s mládeží, která se postupně obměňuje a proměňuje.

Tak přeji všem milost od Pána, aby přijali znamení času a konali ve správný moment to, co je potřeba konat.