Fénix v pohraničí?

Možná je to trochu nadnesené, ale když tak sedím doma na faře a přemýšlím, tak mi to tak připadá. Byl to pro mě silný zážitek a tak jsem si říkal, že bych se o něj rád podělil. Připadal jsem si, jako cestovatel, který přijel na zdánlivě pustý ostrov, ale setkal se tam s životem, který nepředpokládal. A moje zkušenost je mu podobná.

Jednoho krásného dne jsem dostal email od nějaké dívčiny, kterou jsem myslím předtím neviděl, ale o které jsem slyšel, páč je jich tolik, že by to mohla být Cosa nostra širokého okolí. Slovo dalo slovo a vznikla spolupráce, do které jsem se dostal po haluzi, tedy spíše díky svému úřadu. Normálně jsem poslední v zástupu, co může čerstvý jáhen z větší vesnice znamenat mezi faráři z města? Ale jednou mi můj šéf řekl, že jáhni v Pohořelicích jsou něco jako „kaplani pro mládež děkanátu“, protože tu není žádný oficiálně ustanoven. Je to takové „per huba“, ale i to už má nějakou autoritu.

Po jedné oťukávačce ve formě pěkného nedělního odpoledne s dětmi a mládeží z části děkanátu jsem malinko získal přehled a začal jsem se na první setkání společenství těšit. Nejsem historik a taky životnost jáhnů je jepičí, spíše v řádu měsíců, takže neznám minulost, ale pochopil jsem, že poslední roky tu fungující společenství nebylo, tedy že stojíme u něčeho nového, po čem je hlad a je určité očekávání. To už bylo vidět na komunikaci mezi mnou a tím děvčetem, kdy jsme v nadšení formovali své nápady.

Přišel den „D“ a moje Lízátko vyrazilo na cestu. I když jsem to avizoval v našich farnostech, a nějaký skromný potenciál by tu byl, jeli jsme jen dva zástupci za náš rajón. Nakonec ve zdánlivě opuštěném kostele byly tři desítky mladých, až jsem z toho byl poněkud nervózní. Nejdříve jsme po sobě tak pokukovali, děcka nacvičily několik písní a začali jsme bohoslužbou slova. Párkrát jsem se přistihl, že místo Písma svatého obdivuju zvláštnosti moderního interiéru, zejména baptisterium a hustej ambon. Po bohoslužbě jsme udělali společnou adoraci a předkládali jsme Pánu naše radosti a starosti.

Pak jsme se přesunuli do jednoho penzionu, patřící jedné nejmenované rodině a tam jsme prožili druhou část setkání, takové agapé. Někdo nás napočítal 27 sedících v místnosti, takže to byla docela síla, byl s námi i místní pan farář, až jsem koukal, jak to umí rozjet a zapojit se do různých her. Ty byly seznamovací, ale stejně jsem si těch jmen zapamatoval jen několik, vesměs ta, co už jsem znal předtím. No, něco jsme si řekli, něco si zahráli, něco pojedli a najednou, i když se nám nechtělo, byl čas k odjezdu. Domluvili jsme se, že se potkáme opět za měsíc.

A co ten Fénix? Jako jáhna mě mí představení ustanovili do pohraničí, kde v děkanátu jsem nejmladší (32), další kněz má 48 a ostatní jsou důchodového věku. Pár ministrantů chodí a to jen v neděli, pouze v jedné z farností bývá nějaký ministrantík i ve všední den. Zatímco v další jsme často i v neděli u oltáře s panem farářem sami. Věkový průměr věřících může vyvolat závratě a potkat nějakou mladou a duchovně živou duši je docela vzácné. Snad jen ta jedna farnost se nějak drží. Přesto jsem ve svých farnostech rád, mám rád i ty lidi co tu bydlí a budou mi chybět.

A když s tímto předsudkem přijedete na setkání mládeže do vesnice, ležící ještě blíže hranicím, a prožijete co jsme prožili, je to jako Fénix. Jsem rád za toto čerstvě narozené společenství a přál bych i ostatním, aby tato setkání byla pro ně povzbuzením a radostí do života.