Žít naději

   Jako kluka mě fascinovaly různé limity a situace, kde něco definitivně končilo. Například jedním z těch nejsilnějších zážitků byl výstup na zříceninu hradu Hukvaldy poblíž Frýdku Místku. Jednou jsme tam vystupovali za zvláštních přírodních okolností, kdy cesta opticky směřovala přímo do mraku, kde končila. Jako malému chlapci mě připadalo, že v tom místě svět končí a dál už nic není.

(na obrázku nejsou Hukvaldy, ale jeden hrad na břehu Dunaje, když padla ranní mlha.)

   Stačilo pak dojít do zatáčky a člověk viděl, jak svah prudce klesá někam do údolí. A nebo jiná představa: V bazilice Svatého Pavla za Hradbami v Římě jsou portréty papežů. Když už to vypadalo na konec světa, protože se podle falešného tzv. Malachiášova proroctví téměř zaplnily všechny volné madailony portréty papežů, tak se najednou našlo další místo v boční lodi a my máme zase na několik staletí vystaráno. 

   Tyto a podobné situace mi připomínají naprostou většinu horoskopů, které nás masírují ze všech stran a jsou zaručeně pravdivé. Horoskopy čte spousta lidí, jedni jim věří, jiní si říkají, že na tom něco může být, protože se jim opravdu některé věci staly. Tyto bláboly však také čte velká skupina lidí, kteří si myslí, že jsou nad věcí, nepřipouští si je a čtou je jen pro zábavu. Ve skutečnosti se všichni tito čtenáři nechávají strhávat falešnými představami, které si ani neuvědomují, a pak se opravdu někomu rozbije jeho vztah, srazí ho auto, nebo ho vyhodí ho od zkoušky. Je to tak jednoduché: vsugeruji si nějakou myšlenku a pak se zbytečně pohádám s klukem, přehlédnu auto na silnici, nestihnu se naučit do školy a podobně.

   Jak je to vlastně s nadějí? Je to jedna ze tří božských ctností. V listu Římanům se můžeme dočíst, že: „…máme naději dosáhnout slávy u Boha.“ (Řím 5,2) Této naději nemůže nic sebelákavějšího konkurovat, vždyť cílem lidského života je být v trvalém společenství s Bohem. Je to nádherná myšlenka, skvělý cíl a předpokládám, že si všichni přejeme, abychom ho také dosáhli.  Jenže my nežijeme v nějakém křesťanském skleníku, kam se můžeme zavřít a být imunní veškerým negativním vlivům, které by mohly naší květince nějak ublížit. My jsme ve světě plném vlků, který překypuje pestrostí nabídek. Buďme však na sebe nároční a podržme si svou hodnotu.

   Už dlouhé roky je díky kapele VeKa mojí oblíbenou písní je „Netrapte se“. Obsahuje nádherný text Písma, plný pokoje a naděje: „Netrapte se žádnou starostí, řekněte Bohu, co vás trápí. V každé modlitbě děkujte a proste, a pokoj Boží nad pomyšlení hluboký bude střežit vaše srdce, vaše myšlenky. V Kristu Ježíši.“ (Flp 4,6-7)

   Při posledním kněžském setkání otec biskup hovořil o tom, že bude vysvěcen čtyřtisící kněz naší brněnské diecéze. Jsme tedy jedni z mnoha, kteří byli před námi a také kteří přijdou po nás. Je potřeba vidět svůj život v širším kontextu než je ten náš krátký vymezený čas pozemského života. Něco jsme přijali a něco máme předat těm, kteří přijdou po nás. Každý z nás máme od Boha hřivny, každý ale jiné. Naší hřivnou je to, že si nás Bůh zamiloval a tuto lásku je potřeba zhodnotit.

   O prázdninách, na setkání mládeže ve Ždáře, mě oslovil Orko Marek Vácha svojí přednáškou, ve které hovořil o nutnosti se rozhodnout. Nerezignovat, zbytečně nevyčkávat, ale nashromáždit ty co nejlepší informace, poznatky, zkušenosti a na základě těchto údajů udělat rozhodnutí. Udělat pro tento krok maximum. Svým způsobem je lepší udělat špatné rozhodnutí, než neudělat žádné.

   Když jsem odcházel před mnoha lety do semináře, nebo když jsem jel na nějakou mládežnickou akci, snažil jsem se zbavit všech předsudků a nic nečekat. Když je člověk svobodný a dává se k dispozici, může tím jen získat.

   Co doporučit závěrem? „Neboj se!“ Šikovní páni biblisté si dali práci a spočítali, že toto slovo se v Bibli vyskytuje 365x, tedy na každý den v roce se může člověk nechat povzbudit Bohem.