K poslání kněze

   Před lety nás bylo několik mladých mužů, kteří jsme přemýšleli o cestě do semináře a touze stát se kněžími. Jeden z nich mi před skoro deseti roky poslal toto zamyšlení z pera fransouzského spisovatele Alphonse de Lamarline.

   V poslední dny jsem se hodně pohyboval po našich farnostech, mluvil s mnoha lidmi a společně se s nimi připravoval na velikonoční svátky. Jistě, není to taková romantika, jak to napsal tento spisovatel, ale uvědomil jsem si, že i jako obyčejný kaplan, můžu ve vztahu k lidem věřícím či nepraktikujícím udělat mnoho dobra, nebo také zla. A někdy je ta hranice až příliš úzká.

   Tak doufám, že vás těchto pár řádků povzbudí a přidá další úhel pohledu.

(dovolil jsem si zde dát fotku o. Jaroslava Kopeckého SDB)

   V každé farnosti je člověk, který nemá rodinu, ale náleží do každé rodiny - člověk, kterého lidé zvou jako svědka, jako rádce a prostředníka ve všech nejslavnějších úkonech společenského života - bez něhož nelze se narodit ani zemřít - který přijímá člověka z náručí matky a  opouští ho až u hrobu - který žehná kolébku, svatební lože, lůžko úmrtí i rakev - člověk, kterého malé děti milují, ctí a jehož se obávají - kterého i lidé neznámí nazývají otcem - u jehož nohou vyznávají křesťané své nejtajnější poklesky a prolévají nejskrytější slzy - člověk, který je svým povoláním těšitel ve všech bídách duše i těla a zprostředkovatel mezi bohatství a nouzí - na jehož dveře střídavě klepe chudák i boháč. Boháč, aby mu odevzdal tajnou almužnu, chudák, aby ji přijal bez uzardění - člověk, který nemaje žádný společenský stupeň náleží všem třídám společnosti: nižším třídám svým životem v chudobě a často i svým nízkým původem, vyšším třídám svým věděním, svou výchovou a vyšším cítěním, jež vnuká a ukládá náboženství lásky k bližnímu - a konečně člověk, který má právo říci vše, jehož slovo mluví k rozumu i k srdci s autoritou božského poslání a svrchovaností a jistotou víry.

   Ten člověk je kněz: nikdo nemůže způsobit více dobra a více zla lidem než on, podle toho, zdali plní nebo zanedbává své poslání. Křesťanství je božská moudrost vyjádřená dvojím způsobem, jako historie života a smrti Ježíše Krista a jako mravní zákon, který Kristus přinesl světu. Ta dvě slova, křesťanství, příkaz a příklad jsou obsažena v knihách Nového zákona. Kněz je má mít stále v rukou, stále na očích, stále v srdci. Dobrý kněz je živý komentář té božské knihy. Kněz má učit jako učil Kristus, nejen slovem, ale i příkladem. Jeho život má být, pokud lidská křehkost připouští, živým výkladem nauky, kterou hlásá. Církev mu dala za úkol nejen aby kázal, nýbrž také, aby dával příklad. Slovo mu může chybět, pak-li mu příroda odepřela dar slova, ale slovo, které slyší všichni, je život: žádný lidský jazyk není tak výmluvný a přesvědčivý jako ctnost. Kněz je duchovní správce svátostí a díla lásky. Jeho povinnosti v tom směru se podobají povinnostem každého jiného správce. Má co činit s lidmi, má lidi znát, přichází ve styk s lidskými vášněmi, má mít jemnou a citlivou ruku, rozvážnou a uměřenou. Do jeho oboru spadají hřích, lítost, bída, nutnost a potřeby lidské - má mít srdce bohaté a překypující snášenlivostí, láskou a shovívavostí. Jeho dveře mají být otevřeny v kteroukoli hodiny tomu, kdo ho probudí, jeho lampa stále rozžatá, jeho hůl stále v ruce -nemá znát ani roční období, ani vzdálenost, ani nákazu, ani slunce, ani sníh, má-li nést olej zraněnému, odpuštění provinilému, Tělo Páně umírajícímu. To je jeho život a jeho radosti. Jeho vlasy šedivý, ruce pozvedající kalich se chvějí, jeho zesláblý hlas už nezní plně ve svatyni, ale zní ještě v srdcích jeho stádce: umírá a kámen bez jména označuje, kde odpočívá poblíž brány svého chrámu. Hle, uplynulý život, hle navždy zapomenutý člověk.

   Ale ten člověk odešel, aby spočinul ve věčnosti, kde jeho duše byla zakotvena předtím. Zde na zemi vykonal, co nejlepšího mohl vykonat: byl pokračovatelem v hlásání nesmrtelného slova, byl článkem v nesmírném řetěze víry a ctnosti a zanechal příštím pokolením dědictví víry.

   (Alphonse de Lamarline, Des devoirs civils du curé, Jocelyn, příloha Garnier, Paris 1925, p. 269-274.

   in: Dominik Pecka, Světlo a život, Trinitas, 1998 s. 302n.)

(Mons. Pavel Kučera, kněz kterému jsem za mnoho vděčný)

(a nakonec strejda, o. Antonín Jeniš CFSS)