Zvolnit tempo

  Přemýšlím nad myšlenkou, která má podobně jednoznačnou odpověď, jako otázka, co bylo dřív: „Vejce nebo slepice?“ Tedy otázka, kde jsou hranice, co dělat mám, a co už ne? Kde je ta mez, kde služba druhým se stává hříchem proti pátému přikázání? Nebo proti jiným bodům desatera?

(starší fotka z cest, lavečka, která vybízí zvolnit, zastavit se, čerpat)

   Jednou mě můj zpovědník dostal nečekanou otázkou, na kterou si dodnes nedokážu pravdivě odpovědět: „Sportuješ? Udržuješ si své tělo v potřebné kondici, abys mohl sloužit Bohu a druhým lidem?“ Čekal bych nějaké zbožné okruhy, morální povzbuzení, rozebrání mých chyb, zamyšlení nad povoláním, jak to vše žijuz, a tak. Ale ne tuto otázku.

   Ano, je to hřích, když člověk nedbá na své fyzické zdraví. Ale kde je ta hranice? Znám případy osob z duchovních kruhů, které ulítly na přílišné péči o svou kondici, ve fitku byli více než v kostele. Nebo kněží, kteří se vyskytují na horách či na kole, ale ne ve farnosti. A opačný extrém, kde každý rok života znamená dalších 10 kilogramů živé váhy a v padesátce kněz není schopen vylézt schody před kostelem, vtěsnat se do zpovědnice a v posteli musí mít ocelový rošt.

   Kněz, i když nemá rodinu, je odpovědný za své zdraví vzhledem k celé své farní rodině. Je tedy jeho povinností dbát o svou fyzickou kondici. Musí myslet na ty, kterým slouží, i na případné komplikace pro své spolubratry, které přinesou jeho zbyteční zdravotní problémy, když ho budou muset zastupovat.

   Včera jsem byl u lékaře na zdravotní vyšetření, jestli můžu vykonávat kněžskou službu. Překvapilo ho moje EKG, srdce vypadalo, že je trénované. Dnes už je to se mnou slabé, ale byl jsem zvyklý jezdit každý den do školy na kole, bez ohledu na počasí. Několikrát jsem podnikl vícetýdenní cesty po Evropě a občas jsem se zúčastnil cyklomaratonu.

  Stydím se, že je to se mnou v poslední dobu tak bídné, stále se v duchu vymlouvám, že nemám na to čas, že chodím pozdě spát, že nestíhám svou rodinu, přátele, že se téměř nehýbu a podobně. Že jsem moc „vytížený“ svými pastoračními aktivitami. Ve skutečnosti to jde lépe zorganizovat, vypustit zbytečnosti a umět si občas přiznat, že něco může fungovat i bez mé přítomnosti nebo angažovanosti.

   A tak hned ten den jsem vytáhl bicykl a do vesničky, kde jsem měl večerní mši svatou, jsem vyrazil na kole. Dopřál jsem si ten luxus a zvolnil jsem tempo. Cesta, co trvá 5 minut, trvala skoro půl hodiny, a já jsem se celou tu dobu mohl modlit růženec, nechat rezonovat zážitky celého dne, kochat se nádhernou krajinou, vidět zlatavé slunce, které se sklánělo k obzoru. Najednou jsem zjistil, že to tu není žádná placka, jak se mi to zdálo v autě se silným motorem. Pěkně jsem se zapotil do kopečků, kličkoval mezi nerovnostmi silnice a připodobnil jsem se těm obyčejným lidem, kteří v našem kraji každý den takhle jezdí. Viděl jsem to, čeho bych si v autě asi těžko všiml.

   Večer jsem se vracel zpátky do města, byla už tma. A když jsem byl na kopci nad Telčí, centrum města ozářil nádherný a obrovský ohňostroj. V úžasu jsem zůstal stát a pozoroval dechberoucí show. Jestli věříme tomu, že Bůh může pohladit naši duši nějakou nevysvětlitelnou situací, znamením, okolností, dotekem, tak toto byla jedna z nich. Stál jsem tam a děkoval, že jsem dnes zvolnil tempo. Chápal jsem to jako povzbuzení, že jsem se rozhodl správně, že jsem na dobré cestě. Kdybych jel autem, toto bych nikdy nezažil.