Hluboký zážitek

   Zážitky jsou pozitivní a hluboké. No a o jeden hluboký zážitek, naštěstí s pozitivním koncem, bych se rád podělil. Dostal jsem se k němu jak slepej k houslím. Kamarádi říkali, přijeď za náma na chaloupku, měli bysme pro tebe nějakej úkol, zahraješ tam indiána. Přijdou děti a budou tě lovit a ty jim vysvětlíš, že si hodnej a tak je obrátíš na svou stranu. No, znělo to docela snadně.

   Přijel jsem tedy na chaloupku inkognito, děti o mně nevěděly. Jisté podezření mel jeden všímavý chlapec, který v jedné ulici vesnice (kde se děti neměly pohybovat) uviděl moje barevný Lízátko (můj pomalovaný Ford galaxy). Naštěstí nebyl se svým objevem dostatečně asertivní.

   K večeru jsem se přesunul do parčíku, kde jsem si sedl na zem na kousek suchého místa, našel si nějaký klacík jako dýmku míru a vykuřoval jsem. Mezitím po faře visely obrázky s podobiznou indiána Dlouhého Vlasa a šerif děti namotivoval, že toho indiána mají chytit, svázat a donést ho, aby ho mohl zabít. No, netušil jsem, jak moc je ten šerif, bída jeden, namotivoval. Jak jsem zjistil, byl dost přesvědčivej.

   Děti se přiblížily v rojnici a ruce držely dlouhé lano. Když byli tak 10 metrů daleko, zvedl jsem se a kvapem začal před nimi utíkat. Děti za mnou. Po chvíli jsem se nechal chytit. Doposud to bylo vše podle mých představ. Ale jakmile jeden chlapec přelomil dýmku míru, další se docela natvrdo na mě vrhnul, abych se nehýbal, a ostatní napevno svázali ruce a nohy, pochopil jsem, že ten úkol nebude tak snadnej, překecat je na svou stranu. A tak jsem ležel na zemi, okolo osmnáct pokřikujících dětí a já netušil, kdo si kopne jako první. Jejich násobená agrese mi připomněla jeden film mého mládí, jak se na ostrově objevila skupina dětí a kdo se jim nepřizpůsobil, toho zlikvidovaly.

   A tak Dlouhý Vlas ležel na zemi, a déle než půlhodinu se dokolečka ptal dětí, kdo je posílá, proč pronásledují původní obyvatele, kteří tu žijí v míru a nikomu neškodí, proč zrovna mě chtějí zabít. A jestli to náhodou není sobecký a krvežíznivý šerif, který vyhání indiány, aby zabral území pro sebe a svůj dobytek. Děti (= šerifovi pomocníci) šerifa bránily, ale postupně začaly zpochybňovat některé jeho postoje a cíle. Ale pár dětí odolávalo docela dlouho. Nemohly pochopit, proč jsem před nimi utíkal nebo k čemu mi slouží tomahavk za pasem.

   Nakonec se mi to podařilo. Opatrně rozvázaly lano, někdo se pokusil opravit dýmku míru a já vstal ze země, poněkud zvlhlej od půdy. A začali jsme si vymýšlet indiánská jména, pak najednou jedno z dětí sedělo za krkem, další se chytilo za ruce a bylo to doma. Dlouhý Vlas už nebyl nepřítel.

   S děckama a jejich vedoucíma jsem pak prožil pár pěkných hodin společného života. Bylo mi mezi nimi moc krásně a loučení bolelo na obou stranách.

   Proč ale píšu tuto epizodu z prázdnin? Hodně jsem totiž přemýšlel o té proměně agresivních a vyhecovaných dětí v ty miloučký a radostný zlatíčka. Všechno bylo otázkou motivace. Když jsem ležel na zemi, přiznám se, že jsem měl strach, kdo si kopne jako první a co by pak následovalo. Jestli bych se měl bránit nebo to nechat na vedoucích. A taky to byla součást celochaloupkové hry. Důležitá byla proměna dětí a jejich postojů. Kdyby totiž nepřijaly tohoto indiána, tak celý námět chaloupky šel do kytek, protože jejich úkolem bylo stát se indiány, tedy přijmout život jejich původního nepřítele.

   Jsem vděčný za tuto zkušenost, mohl jsem se na chvíli neúmyslně vžít do role opovrženého nepřítele, na kterém si celý kolektiv vybíjí svou zlost. Mohl zakusit, jak to někdy mezi nimi jiskří a probíhá, vidět to z jiné strany.

   Když dokázal šerif tak snadno namotivovat děti k násilí, je to pro nás výzva, abychom byli k dětem citliví. A druhá myšlenka, nebojme se děti povzbuzovat k dobrému, protože ony to žijí naplno a alespoň ty menší berou autoritu vážně.