Sešitek

   Vešel jsem do místnosti, kde se zastavil čas. Regály zaskládané knihami, uprostřed místnosti různé haraburdí, mezi tím sochy a prázdné krabice. Nadechl jsem se, abych si dodal odvahy a začal přemýšlet, kde mám vlastně začít. Ano, třeba touto krabicí, která mi jako první do oka padla. Nahoře ležel sešitek, a tak jsem jej vzal do ruky a spatřil jsem: „Jirkovy SMS z cest“.

(Jedna ze vzácných společných fotek, protože jsem to byl obvykle já, kdo fotil, takže jsem na fotkách chyběl. Je to při jednom z našich rozhovorů na svatbě mojí sestry.)

   Chvíli jsem na to zíral. Pak jsem ho otevřel a úplně mě zamrazilo. SMS. Chronologicky, jedna za druhou, s datem a časem. Jednalo se o cyklopouť do jednoho Švýcarského kláštera, která trvala tři týdny. Jel jsem sám, protože jsem potřeboval najít odpovědi na palčivé otázky svého života a jeho směřování. Měl jsem moc hezký vztah k jedné princezně, ale zároveň jsem byl přesvědčený, že mě Pán volá jinam. Co s tím? Cesta na kole, tedy opustit jistoty života a odejít na poušť svého srdce, ta mi tehdy pomohla rozlišit.

   Je to už více než šest roků, co zemřel můj strýc – Vojtěch Antonín Jeniš. Brácha mýho táty, kněz, řeholník a generální představený jednoho menšího řeholního společenství. Byli jsme si vždy velmi blízcí. Velmi mě podporoval během mých studií a různých aktivit. Říkal jsem, že je mým mecenášem, který sponzoroval to, co jsem dělal. Nechodil jsem po brigádách, ale veškerý svůj čas jsem věnoval různým aktivitám mezi svými vrstevníky. „Potřeboval bys foťák?“ Tak mi koupil foťák, nebo počítač a mnoho jiného. Když jsem někam jel, domluvil mi tam zázemí. Jindy stačilo říct jako heslo jen jeho jméno, které otevíralo dveře u cizích lidí. Hodně jsme spolu procestovali, pomáhal jsem mu v jeho farnostech s dětmi a mládeží. Říkali jsme mu „Brácha“.

   Byl jedním z prvních lidí, komu jsem se svěřil, že přemýšlím o povolání ke kněžství. Co by mi doporučil? Tehdy mi napsal na svou typickou kartičku pět bodů, co mám dělat. Rodičům jsem své rozhodnutí odejít do semináře řekl až rok a půl později. Vždy mi byl nablízku a podporoval mě nejen duchovně, ale i hmotně. Měli jsme spolu moc pěkný vztah. Strávil jsem s ním část posledního večera, pár hodin před jeho náhlou smrtí.

   Až po smrti jsem se dozvěděl mnoho dalších střípků jeho vztahu ke mně. Jeden z nejsilnějších bylo, když mi jedna žena v bývalé farnosti řekla své svědectví. Jakmile slyšela moje příjmení, že jsem jejich nový kaplan, vzpomněla si, že je to přesně 10 let, kdy byla před svojí svatbou naposledy u něj u zpovědi. Doprovázel ji totiž dlouhé roky, než se po svatbě přestěhovala. Řekl jí zhruba toto: „Ty jsi svou cestu života našla, vstupuješ do manželství. Ale můj synovec v tyto dny odjíždí sám na kole do jednoho švýcarského kláštera, aby tam hledal odpověď, kam ho Pán volá. Jako pokání, pomodli se za tohoto mého synovce.“ A tak se žena za tohoto neznámého muže modlila, a i později si na něj občas vzpomněla. A najednou zjistila, že tento pro ni neznámý muž se stal nejen knězem, ale také jejím kaplanem. Kdykoliv ho viděla, myslela na svého zpovědníka. A této ženě trvalo skoro rok, než našla sílu, aby mi to se slzami v očích řekla, toto její svědectví.

   Dnes jsem ve svých rukou držel malý sešitek, věc která mi v té přeplněné místnosti jako první padla do oka. Důkaz toho, jak mě měl rád a jak mu záleželo i na první pohled na bezvýznamných SMS z cesty. Je jich zhruba padesát a popisují nejen cestování, ale i to, co jsem tehdy prožíval. Když jsem si oživil ty staré zážitky a uvědomil jsem si, jak to strejda intenzivně prožíval, úplně mě to dojalo. Aniž bych v té místnosti někoho přivolával, přišla jedna starší žena a řekla mi, že mě měl moc rád.

   V duchu jsem se zastyděl. Strýce si velmi vážím, a i já jsem ho měl moc rád, ale ne vždy jsem byl tak vzorný a poctivý, jak by si asi přál. Vzpomněl jsem si, jak jsem už někdy byl při psaní těch SMS nervózní, a jak se mi do psaní nechtělo. Aniž by mi to kdy byl řekl, on je slovo od slova poctivě zapisoval a prožíval tu cestu se mnou.

   Ten sešitek mě dnes přivedl k zamyšlení nad vztahy k lidem ze svého okolí. Máme mnoho kamarádů a přátel, ale často jsme ve vztazích povrchní a neupřímní. Co jen tak pustím z úst, pro druhého člověka může znamenat něco zásadního, může mu to dokonce změnit život. Anebo taky může zranit, aniž jsme si toho vědomi. Ten sešitek, který teď leží přede mnou na stole, mi říká, že mě má někdo rád, a že mu na mě záleží. A vede mě k tomu, abych měl také rád a bral vážně své přátele.